Moji rodiče byli na Madeiře pár let zpátky a podle máminých tisíců fotek kytek, keřů a různých stromů jsem usoudil, že jde o standardní přímořské letovisko s hotelem a pláží. Opak je pravdou. Půlku zimy jsme minimálně u nás na Moravě neviděli slunce. Chtěl jsem utéct z této české šedi aspoň na prodloužený víkend. A překvapilo mě, kolik barev tu najdu.

Vybíral jsem trochu podle dostupnosti a složitosti cestování. Prvotní nápad byl totiž letět na Tenerife. Ale všechno jsem kupoval víceméně týden dopředu a ceny letenek letěly už docela vysoko. Až tak, že bych za to doletěl do Thajska. Madeira byla v konečným důsledku o 30 % levnější, a to úplně ve všem. Přímý let z Vídně trvá jenom 4 hodiny.

Okej, jsem na Madeiře a moje první kroky vždy vedou do půjčovny aut. Půjčuju dopředu a vím, že čím později půjčím, tím bude menší dostupnost a vyšší cena. Dělám si research, kdo je na tom místě nejlepší a nejvýhodnější, protože cena často není hlavní rozhodovací prvek. Vždy si půjčte auto od známé značky – Sixt, Avis, Hertz, případně Budget. Ty nízkonákladovky vás pak stáhnou z kůže třeba tím, že jim nefunguje platební terminál, nebo vám to bez prémiového pojištění nepůjčí. Ale na Madeiře mi přišlo, že i ty největší společnosti působí jako scam. Tolik negativních recenzí jsem už dlouho nečetl. Madeira je kopcovitá. Víc, než jsem čekal. Ale nenechal jsem se tím odradit a půjčil si to nejmenší a nejslabší auto, které bylo k dispozici. Fiat 500 kabrio. Týpek v půjčovně mi hned na první dobrou řekl, že objet s tímto ostrov je úplně bez šance a až to spálím, mám se stavit pro další. Přitom mi nabízí připlatit za dražší, silnější auto. Poděkuju, ale Fiat 500 a ještě k tomu kabriolet? Jedem!

Přiletěl jsem poměrně pozdě, a tak mi zbyl čas jen na velmi pozdní večeři. Říkám si, vyberu nejbližší restauraci s dobrým hodnocením a jdu. Až teď jsem si uvědomil, jak moc je Madeira kopcovitá. Na těch 600 metrech, který jsem šel, jsem nastoupal 100 metrů převýšení. Vlastně kamkoliv jdete, i třeba jen pro rohlíky, jdete z kopce do kopce. Zrovna jsem ale narazil na restauraci se vším všudy – animační program pro německé turisty a typické maso na visícím špízu.

Ponta de São Lourenço

Mám tu 3 čisté dny zábavy a objevování. První den začínám na Ponta de São Lourenço, což je poloostrov na severovýchodním cípu ostrova (čti: vpravo nahoře). Jsem na dovolené, takže jedu až neobvykle pozdě. Po cestě projíždím pod extrémně temnou a děsivou stavbou. Megalofobie se jmenuje fobie z monstrózních staveb. Tu nemám, ale chápu lidi, co ji mají. Je to přistávací dráha letiště. Dávám kávu po cestě v kavárně a stávám se terčem pozornosti místních postarších dam. Asi protože mám na sobě kraťasy, což je pro Portugalce a Španěly absolutní tabu a smí se nosit pouze na sportovní utkání. Ale já jsem šťastnej, že moje kůže po 3 měsících cítí dotek slunce.

Každý takový park nebo přírodní památka stojí nějaký vstup, o čemž jsem nevěděl. Co je stupidní, je to, že tento vstup kupujete na konkrétní půlhodinový slot. Není to moc peněz, myslím, že to bylo 4 EUR za vstup. Ale kupujete to na místě bez signálu, takže si představte, že uprostřed ničeho sedí pán na židličce s reflexní vestou a terminálem v ruce. A 100 metrů od něj, protože to je jediné místo s internetem, se shlukují lidé, kteří na portugalském webu bez překladu kupují lístek. Byl jsem jeden z nich. Nikde jinde jsem takového pána už nepotkal. Ponta de São Lourenço je krásný místo, dvouhodinovej trek, když jste rychlí. Podobný místa uvidíte třeba ve Skotsku nebo na Islandu. Absolutní klid, moře, vítr, pár lidí. A vždycky najdete minimálně jednoho člověka, který na takový trek nepatří. To, že jsem měl nevhodný boty a další měsíc si z toho léčím paty, je moje chyba. Ale o berlích se na Everest Base Camp taky nevydáte, tímto zdravím paní o berlích.

Funchal

Zbytek dne mám na hlavní a vlastně jediný město Funchal. Auto nechávám „doma“ a jdu se projít. Ještě dopoledne jsem byl na Islandu, teď jsem v Lisabonu. Madeira je místo, kde během jednoho dne uvidíte úplně všechno, přitom je tu standardně 20 stupňů Celsia a 4 deštivý dny v měsíci. Jak jsou přímořský státy hlavně o rybách, tak tu si nic moc jinýho než hovězí nebo jehněčí maso nedáte. Ještě dopoledne jsem byl na Islandu a tu se lidi koupou v moři na městské pláži. Historická část města je nádherná. Koupíte tu dobrou kávu, která byla, jak to u Portugalců bývá, uvařená na povrchu slunce a má 100 stupňů, ale když pár minut počkáte, je super. A taky tu ochutnáte místní víno. Ale k mé smůle tu mají hlavně fortifikované víno, takže je to spíš aperitiv. A stejně jako s bublinama, když přede mě dáte 4 různý, nepoznám rozdíl.

Byl jsem hodně překvapenej, jak dobře anglicky tu mluví. A to ve vnitrozemním Portugalsku a Španělsku není běžné, ale tady uměl perfektně anglicky úplně každý člověk.

Okruh ostrovem

Druhý den mě čeká pánem z autopůjčovny zpochybňovaný okruh kolem ostrova. Madeira je poměrně malá. Se zastávkami jste schopni za den ostrov celý objet. A vzdálenosti mezi zastávkami jsou co půl hodiny. Překvapilo mě, jak málo lidí jsem potkal. Takové přiměřené množství, ale možná je to ještě mimo sezónu. No jak je to teda s tím Fiatem 500 a stovkami metrů převýšení? Jakože při prvním sjezdu z většího kopce jsem si říkal, že tohle určitě nevyjedu. Ale s prstem v nose. Stačí to auto točit na 5000 otáček a jede. Jenom jednou se stalo, že jsem něco nevyjel, ale to mělo 45stupňovej sklon. Zato jedna z prvních zastávek stojí svou charakteristikou opravdu za to. Achadas da Cruz je místo, které není pro slabé povahy. Dojedete na parkoviště, které je na hřebenu kopce. Tam stojí i lanovka. Nejprudší lanovka v Evropě. Nasednete do kabinky pro 6 lidí a padáte do velmi hluboké díry až na pobřeží. Ale to, co vás čeká, je spektakulární. Už jsem byl na hodně místech na světě, ale tady jsem viděl něco úplně nového. Na jedné straně divoké moře a vlny bijící o pobřeží, na druhé straně stovky metrů tyčící se kopce a na jejich vrcholu chatky a pole. Je to něco, z čeho se vám zatočí hlava. Jedinou věc nechápu, dole na pobřeží, které je dostupné asi jen tou lanovkou, je zahrádkářská kolonie. Chatka 3×3 metry a 100 metrů zahrádky. V místě, kde fouká silný vítr, neslyšíte vlastní hlasy v hlavě kvůli vlnám narážejícím o skály a všechno kovové podléhá zkáze kvůli slanému vzduchu. V místě, kde nemůže růst nic jiného než palmy. Kdo by si na takovým místě chtěl postavit gril a strávit pohodovej víkend? Ale proti gustu.

O 1000 metrů výš pokračuje moje cesta. Severní část ostrova je známá svými přírodními bazény. Škoda, že jsem si nevzal plavky, vypadalo to skvěle a rozhodně to mohl být lepší zážitek než Blue Lagoon na Islandu, kde jsme kvůli silnýmu větru a krupobití skoro nedošli ani na recepci. Mám ale lepší plán a jedu se najíst. Spíš než rybu si tu dáte hovězí maso.

Fanal a sever

Už jsem chtěl říct, že jedu na hotel a konec, ale úplně bych zapomněl na zážitek jak z jinýho světa. A to je Fanal Forest. Tady ten les ve 1200 metrech nad mořem je většinou zahalen v mlze a tak vytváří tajemnou atmosféru. Já měl trochu smůlu a štěstí zároveň. Když jsem tam byl já, tak bylo úplně jasno, ale mlha šplhala jen tak 50 metrů pod les. Takže si představte náhorní plošinu, kde polehávají krávy jak psy, na trávě jak na golfovým hřišti. Za úplného ticha koukáte z kopce na táhnoucí se mlhu, do které se dá skočit jak do bazénu. Úplně mimozemskej zážitek. Ale teď už jedu zpátky na hotel.

Pico Ruivo

Můj poslední plnej den chci vidět pár míst na severu ostrova a hlavně vystoupat nejvyšší horu Madeiry. Pico Ruivo má 1862 metrů. Stejně jako je na Madeiře spousta míst, který bych doporučil, začnu ale místem, který klidně vynechejte. Ruins of St. George. Na fotkách to vypadá zajímavě, ale táhnete se tam úplně zbytečně. Je to kamennej průchod na pláži z kamenů, v kamenným světě. Bizarní je umístění restaurace, která je hned vedle, uprostřed ničeho, mezi skálama. Má bazény, v kterých se nikdo nekoupe. Ale hlavně to okolí vypadá jako kulisa seriálu Černobyl. Severní část Madeiry je obecně méně zajímavá, tak investujte svůj čas do čehokoliv jiného.

Ale zpátky k tomu výšlapu na Pico Ruivo. Není to jak v Himalájích, na skoro samej vrchol dojedete autem. A pak vás čeká asi hodina a půl šlapání do kopce a z kopce. Zatímco dole ve Funchalu je 20 stupňů, na parkovišti už jen 12 a na vrcholu tak 5. Něco teplýho s sebou, anebo paraglidovej padák, případně větrnou elektrárnu. Výhledy slušný.

Myslím, že už mám dost a nechám si nějaký věci i na příště. Mám pocit, že na Madeiře nejsem naposledy. Je tu nádherně. Když vracím auto, vzpomínám na pána, kterej mi ho vymlouval, ale zvládli jsme spolu všechny stoupáky i pády. Velmi pečlivě jsem si fotil všechny nedostatky, podle úrovně scamu, kterým každá autopůjčovna vyzařovala. Pak mi týpek, co mu dávám klíče, říká: „Vám dali tohle auto? To už mělo být dávno vyřazený a nebudu ho ani kontrolovat.“ Tak zas příště.